Můj první den v Bradavicích
Do Bradavic jsem poprvé přijel loni a bylo to žůžo labůžo. Nebo vlastně ne tak úplně. On totiž ten první den, byl vlastně první večer a ono ty první večery umí být doopravdicky děsivé! No jen si to představte, že místo svojí postýlky s povlečením s jednorožci najednou přijedete na miliardu let starý hrad, kde jsou duši, skřítci a co hůř, děsiví profesoři! A některé děti říkaly, že i v jezeře žijou mořské panny!
No ale já se i tak úplně mocinky těšil na to, až do hrádečku po tom děsivém jezerku připlujeme. A jen co jsem vyskočil z lodičky, tak jsem věděl, že to tady bude parádička! Přivítala nás totiž ta paní profesorka, co má bříško skoro jako maminka a později jsem zjistil, že i stejně skvěle peče! Paní Dorotka Tayltrottová. No hned jsem si jí zamiloval. No a pak jsme kráčeli po té cestičce k hranu a zrovna zapadalo sluníčko, bylo totiž už celkem pozdě, a nad tím děsivým jezerem to vypadalo skoro jakoby bylo celé z višňové polevy! (Můj kamarád Wes říkal, že vypadá spíš jako krev, ale mě to opravdu připomínalo spíš višně.)
No a pak jsme prošli do té vstupní síně, jak tam jsou bodíkové hodiny, a pak těmi velkými dveřim a poprvé jsem viděl tu nejúžasnější místnost na světě! Jídlenu! Toho jídla které se tam potom zjevilo! No zamiloval jsem se do havraspáru hned, protože měli na stole taky spoustu jídla! Bylo to žůžo! No a pak si nás prefektky, Cirilla Droovenová a ještě Gwendoline a byla tam i Sadie (ta byla skvělá primuska!
odlvedly do společenské místnosti. A potkal jsem tam toho nejlepšího kolejního pod sluncem! Pana Lawryho! A bylo tam kakao! A mufiny! A pak jsem si s Cirillou hrál na schovávanou, když jsem byl za gaučem, ona dělala, že jsem neviditelný a nenápadně jsem se musel vypařit do ložnice, protože už bylo po večerce!
No a pak jsem zalehl do té nejúžasnější postýlky a usl jsem. Tu noc se mi zdál sen, že jsem skvělý kouzelník. A taky, že jsem!
Alfie Morley, 2. ročník