Patří mezi předměty neodmyslitelně asociované se školou Čar a kouzel v Bradavicích, nespočet studentů jej za ta léta hodiny a hodiny obdivovalo dychtivými zraky. Ke konci roku vás obvykle zajímají pouze dvě věci – známky na vysvědčení (respektive kolik jich nakonec budete mít) plus tento atribut kolejní hrdosti, důkaz její inteligenční a horlivostní konkurenceschopnosti, ocenění kolektivní desetiměsíční píle. Ty s uniformami stejné barvy obvykle spojuje pevněji než záchranné lano, všechny ostatní mnohdy rozděluje striktněji než ostří nože. Školní pohár.

Cirka první tři roky mi boj o tuto trofej přišel jako celkem dobrá věc. Respektive jsem se nad ním nijak zvlášť nezamýšlela – v prvním ročníku jsem měla oči na vrch hlavy z tisíce jiných věcí, a pak to prostě byla součást hradního koloritu, stejně jako sovy nosící poštu, ohromující výhled z oken ložnic západní věže či školní uniformy. Pohár byl prostě záležitostí faktu, axiomem, který se nijak nezpochybňoval. Navíc po celou dobu studia zatím vždy skončil v mé koleji (nebyl tedy nikdy spojen s pocitem prohry) a já jednoduše zbožňovala tu soutěžní atmosféru, stmelení, přátelské povzbuzování a snahu, sdílenou čirou radost z úspěchu. Potěšilo vědět, že jste součástí zdravého a funkčního celku, že jste v dobře promazaném soukolí pevně ukotveni a mořské proudy vás neodnesou na širé moře, kde se utopíte.

Stinné stránky mezikolejního zápolení na mne začaly plnou vahou doléhat minulý rok. Možná jsem se stala výrazně pozornější ke svému okolí, možná jsem si dříve pouze seděla na uších anebo je důvod někde úplně jinde – tak jako tak, k mým uším se poměrně často donesla slova obecné nenávisti typu „Stejně ti havraspárští ten pohár mají jen z protekce.“ či „Nebojují čestně.“ Jednou jsem dokonce zaslechla slovní spojení „modré mrchy“, nebylo mi ale dopřáno zvědět širšího kontextu, čili relevantnost tohoto výroku nemohu posoudit. Ať tak či tak, uvědomila jsem si, že pohár sám o sobě může probouzet ve studentech i ryze negativní emoce a mnohdy více lidí znepřátelí, než kolik jich spojí. Nebylo by tedy lepší jej zcela zrušit, nepřevažují komplikace nad jeho přínosem?

Na první pohled (a nejspíše i na ten druhý a třetí) se konečná eliminace může zdát jako ideální řešení. Odstraníme jablko sváru, čímž problém vyřešíme vcelku snadno, bezbolestně a jednou pro vždy. Co je nám po tradici trvající (snad) pár set let, že? Po provedení radikálního řezu se sice bude rána nějakou dobu hojit a ještě déle při doteku zabolí, leč časem z ní nezbyde nic než světlá jizva, řádky zapsané v historii bez dosahu do budoucnosti. Uznávám, bylo by to krásné, mít takhle jednoduché řešení. Bohužel, když se nějaké takové nabízí, obvykle bývá kvůli své krátkozrakosti spíše Danajským darem.

Někdo mi kdysi dávno řekl, že škola na nás má edukativně působit až sekundárně. To úplně nejdůležitější, co se máme naučit, je jak interagovat s jinými lidmi, vyrovnávat se s různými situacemi, podněty a tak podobně. Máme se prostě naučit fungovat ve společnosti, integrovat se do ní, být lidmi. Ačkoliv bych u vzdělávací instituce to vzdělání samo o sobě neoznačila jako druhotný produkt, této teorii se nedá upřít určitá porce správného uvažování – ve škole bychom se vskutku měli naučit jistým sociálním návykům v širší společnosti osob. Je tedy nezbytně nutné se i v akademickém prostředí potkávat s určitou rivalitou, odlišností a celkově vším, co na nás bude čekat za hradními branami.

A to je právě ten důvod, proč jsem přesvědčena, že by souboj o školní pohár měl zůstat nezměněn. V reálném světě také nemůžete všechny rušivé prvky a předměty sporů odstranit, je nezbytně nutno se naučit s nimi koexistovat. Navíc ti, kteří kvůli poháru ze svých útrob vypouští nejvíce jedu, by si stejně našli nějaký jiný způsob, jak svá kyselá slova ventilovat do éteru. Kdo chce psa bít, hůl už si najde. Většina studentů stejně na pohár nahlíží jako na zábavné okořenění našeho pobytu mezi zdejšími zdmi, nevnímá ho jako předmět boje na život a na smrt, nic „nehrotí“, což je nejspíše ten nejlepší přístup – byla by škoda takovým lidem soutěž sebrat.

Pokud se tedy někdy bude mezi studentstvem hlasovat ve věci zrušení boje o školní pohár (což je představa, řekla bych, spíše jen čistě hypotetická), jsem navzdory všem negativům pro zachování status quo.

Madeleine Maria Mallory, 5. ročník
2. místo