Trestové poprvé
Nutno podotknout, že jsem vždy byla vzorňačkou. Nejen, že jsem školní řád četla již nesčetněkrát, ale ani ho neporušila. Proto asi není nic překvapivého na tom, že po nakouknutí do zadání této soutěže se mě zmocnil frustrující pocit. Otázka zněla jasně – o čem psát?
Mám si vymyslet historku, jak se mi vymstilo ukrývání tlustočerva v ložnici? Nachytání profesorem v kuchyni? Budu upřímná, nechci si kazit svůj čistý rejstřík a dobrou pověst, navíc ještě lhát. Kdo lže a krade, do Azkabanu se hrabe. Ani jeden z prohřešků jsem nespáchala a nikdy nebyla příležitost k dostání trestu. Náš pan kolejní ředitel přece ví, proč mi svěřil prefektský odznak.
Mé ne tak vzorné okolí mi dokáže vmést, že se prý neumím pořádně bavit, tak si říkám, že možná právě zadání této soutěže je trestem za vzorňáctví. Nepřipadá mi to úplně fér, neboť dodržování pravidel je naší povinností, ale něco na tom přece musí být, když už jsem kvůli vypracování odložila úkol do Bylinkářství.
Tato soutěž je mým prvním školním trestem, mou daní. Na druhou stranu to má své výhody. Například tu, že sem tenhle text posílám s čistým svědomím. A omluvou paní profesorce Remington.
Gwendolyn Bingley, 3. ročník
5. místo