Můj první školní trest
Už když jsem přišla do Bradavic, řekla jsem si, že přeci nebudu porušovat řád, takže trest u mě nehrozí. Ale povedlo se mi to, i když už to asi moc lidí neví, neboť to není něco, čím bych se chtěla chlubit.
Svůj první trest jsem dostala, když jsem se snažila plnit práci, co jsem měla. Ono vlastně skoro všechno, čím se proviním, je kvůli tomu, že mi něco nedojde…
Bylo krátce před večerkou a já na své pravidelné obchůzce potkala dva studenty, kteří se proháněli na košťatech. Odmítali se vydat do hradu, neposlouchali, měli ze mě srandu. Byla to jedna z mých prvních zkušeností a bylo to frustrující, neboť si stále dělali, co chtěli.
Toto přesvědčování vydrželo celkem dlouho, až se najednou objevilo světýlko a profesor, nebo spíše profesorka. Ta zakročila velmi rychle a studenti poslušně odešli. Ovšem ani já jsem nevyvázla bez trestu, i když byl mírnější. Nemusela jsem k řediteli, ani jsem za trest nemusela čistit obydlí tlustočervů, mým trestem byl návod, jak postupovat.
Tím trest naprosto splnil svůj účel – poučila jsem se, neboť jsem musela sepsat návod, jak v takových případech postupovat. A ten mi paní profesorka schválila.
Caroline W. Aaron, 7. ročník
3. místo