Magie sama o sobě nemá limit. Alespoň si nemyslím, že to existovalo něco, co by stanovovalo její rozsah, protože sama o sobě je bezmezná a do prozkoumaných dálek jí omezují pouze kouzleníci.

My jako lidé jsme si totiž navykli držet moc nad čímkoliv, obvykle značně samozvaně, určovat pravidla a pojmenovávat cokoliv, co se k nám přiblíží. Nerada bych zněla příliš zaujatě, ale takové chování je obvykle spíše destrukční, přirozený běh světa se mění rukou člověka a lidská svrchovanost je především na škodu. V magii to platí dvojnásob.

Pokud se o nějakém odvětví neví, pak ale neznamená, že neexistuje, na což by se nemělo zapomínat. Zářným příkladem je například přeměňování, v němž jedna teorie tvrdí, že existuje látka, která je schopná se mnohonásobně přeměňovat, aniž by zanikla. Tou látkou je samozřejmě prahmota a byť je notně diskutovaná a kontroverzní, rozhodně nasvědčuje, že magie nemá konce. A co nemá konce, nemůže mít limitů.

Velice podobně tomu je i v živelné magii. Živelný projev je u každého kouzelníka individuální, samozřejmě záleží na daném živlu, ale také na povahových rysech kouzelníka. Nicméně abych nebyla tak monotónní, živel je něco co skutečně nemá hranice a záleží pouze na schopnosti kouzelníka. Schopnosti, ty totiž hranice mají. A to bych skutečně doporučovala, neplést si hranice magie a hranice schopností, jelikož když jich někdo nemá dostatek, může skončit velice brzy.

Nadání a schopnosti kouzelníků je to jediné, co může dál prozkoumávat magii, dosahovat permanentnějších účinků, dlouhotrvajících přeměn a společně s touhou dosahovat velké věci, například vyvolat démony ze vzdálenějších sfér. Touha dělat velké věci se však v poslední době ustálilo spíš jako výmluvná fráze pro lidi, kteří spíše nechtějí dělat nic, nicméně já mám na mysli spíš ty, ve kterých je zakotvená zdravá dávka ctižádosti a touhy prorazit. Najít právě to nepoznané. Nebo to možná vidím až moc ze svého pohledu, v tom úhlu, ze kterého bych chtěla dokázat velké věci a najít nepoznané.

Nejvyšší metu, kterou může kouzelník dosáhnout, je pro mě mistrovství ve svém oboru. Není to něco, co by ho opravňovalo k naprosté suverenitě a měl by být dostatečně pokorný na to, aby si uvědomoval, že skutečný rozsah magie nikdy nepojme. Sebestředný může být kdokoliv, rozhodně to ale není projev mistra. Dobrého mistra, který ovládá svůj živel, svoje transfigurace, svoje věštění a svoje lektvary daleko nad úrovní pouhých učedníků. A jelikož je to to nejvyšší, čeho se dá v mém vidění světa dosáhnout, netajím se, že by mě netěšilo, kdyby se mi povedlo takového mistrovství dosáhnout, nedbaje zda v arkáně nebo mantických uměních. Zkrátka mistrovství je něco, co mi značně imponuje, ačkoliv je třeba si uvědomit, že se takové úspěchy nedostavují hned, ale až po dvaceti, třicetileté praxi v oboru. To je poměrně dlouhý čas a třeba do té doby začnu vnímat rozpětí magie trochu jinak.

Nina Zakrachenko, 7. ročník
2. místo