Sliby, chyby? Kdepak. Sliby ukázka důvěry.

Každý den potká kdekdo věci, které společnost konceptuálně odsuzuje, ale v realitě vlastně někomu nevadí. Jsou to porušené sliby a drobné lži.
Drobné lži jsou většinou v pořádku, protože někomu neřeknu, že mě jedinou drobnou a bezvýznamnou poznámkou naštval, spíš mu odpovím, že mám špatný den. Protože je dosti pravděpodobné, že znovu k citlivému tématu řeč nepřijde, a navíc nejspíš opravdu nemám až tak dobrý den, když mě jedna mimoděk řečená drobnost rozhodí. Malé lži, které mají zachovat všeobecný klid a pohodu, nejsou jednoznačně špatné. Lépe řečeno, všichni prohlašují, že i ty jsou odsouzeníhodné, a pak je říkají také.

Podobně jsou na tom malé porušené sliby. Dnes půjdu spát brzo, jasně, že ti pomůžu učit se na zkoušky, jo, jednou spolu pojedeme na cestu. Jsou to sliby dané sobě samému, sliby týkající se budoucnosti tak vzdálené, že na ně všichni zapomenou do dalšího týdne. Existují spíš pro udržení konverzace a zachování nálady.
Takové sliby jsou ale na míle daleko od oněch kouzelnických. Jsou to sliby malé, podobně jako ty lži. Já mám na mysli sliby větší.

Jak tedy dostat slib? Ten velký, vážený? Je to jednoduché. Dva či více lidí (případně zástupci dvou a více lidí či firem) se domluví, že minimálně jeden z nich něco udělá, nebo naopak neudělá. Můžou si stanovit různé podmínky, můžou pro jejich potvrzení uzavřít smlouvu, aby měli jistotu, že když někdo nezvládne splnit svou část dohody, budou mít možnost ho nějak potrestat nebo ji vymáhat.
Ať už ale vytvoří okolní administrativy, kolik chtějí, základem smluv a dohod je pořád to samé. Slib. Slib, že obě strany svou část dodrží, ať už jde o sázku dvou studentů, nebo mírovou dohodu mezi Anglií a Francií.

Teď se ale poněkud zastírá hranice mezi malým a velkým slibem, když oboje v podstatě může být studentskou sázkou. Hlavním rozdílem je, že malý slib někdo složí, aniž by ho myslel zcela vážně. Velký slib má u svého skládání často nějaký rituál (uzavření smlouvy, ale i olíznutí dvou prstů a zvednutí ruky). Pokud si ani jedna ze stran v době naplnění slibu nepamatuje, že byl složen, byl pravděpodobně malý.
Všechny tyto ukazatele směřují k jednomu bodu. Záleží, jakou vážnost slibu přikládají samotní účastníci. Nejde říct, že sliby v nějakém časovém horizontu, v nějakém rozmezí finanční náročnosti či podobně jsou vždy malé. Když si dvě děti na písku slíbí že ten, kdo postaví lepší bábovičku, dá druhému bonbón, může to pro ně být velký slib. Záleží na měřítkách a přístupu jedince.

Co se stane, když je takový slib porušen? Člověk může dostat pokutu nebo trest, přijít o důstojnost, prohrát další volby. Pravděpodobně nejhorší je ale ztráta naší vlastní důvěryhodnosti. Okolí ztratí důvěru v něj, ale on ztratí důvěru sám v sebe. Ne všechnu najednou, podobně jako banka po jedné zapomenuté splátce nebere celý dům do zástavy. Po malých kouskách s každým nedodrženým slibem.

Kouzelnický slib je mudlovský slib na steroidech. Má smlouvu, která nemusí být psaná, protože ho dozoruje sama magie. Má vážnost, které se těžko vyrovná. Má následky, které se zakousnou přímo do člověka a nepustí.

I kouzelných slibů jsou různé stupně. Všichni samozřejmě mluví o neporušitelném slibu, jehož porušení člověk nepřežije, ale jsou i méně drastické verze. Různé pergameny se smlouvami zajištěné kouzly, které se projeví na vzhledu jedince po porušení podmínek, efekty na pomezí iluzí. Většina kouzelnických slibů blízce souvisí s kletbami, které se projeví po jejich použití. Takže ty jsi slíbil, že už nikdy neřekneš slovo „škrpál“? Dobře, kdykoliv ho použiješ, zasekne se ti v hlavě melodie z té nejotravnější reklamy, kterou jsi kdy slyšel. Ale jenom polovina. Hodně štěstí.

Je až děsivé, jak se něco vnímané obecně pozitivně proplétá s věcí jednoznačně negativní. Na složení kouzelnického slibu musí být člověk opravdu hodně paranoidní, protože kdo by byl ochotný způsobit/podstoupit kletbu, když by měl v druhého důvěru?
Protože přesně proto se sliby s nějakou formou pojištění (smlouvou, společenským tlakem, magií) skládají. Nebudu se spolužačkou Minnie v přední lavici uzavírat smlouvu o půjčení inkoustu, protože věřím tomu, že náš vztah zajišťuje splnění onoho slibu. Na druhou stranu Gringottova banka nijak nezná mě a já neznám ji, proto si raději napíšeme smlouvu o úrocích a poplatcích a všem možném.

Když by se mnou někdo chtěl uzavřít magický slib, můžu z toho vlastně usuzovat, jak moc blízký vztah ke mně chová. Co všechno si myslí, že stačí zajistit přátelstvím, a co už je příliš významné na to, aby mu stačilo jako potvrzení pouhé dobré slovo.
V každém případě budu za porušení platit. Ať už magii samotné, nebo našemu přátelství.

Slibů je samozřejmě víc, ale žádný z nich není tím čistým slibem. Jsou sliby z donucení, sliby plynoucí ze společenského očekávání, sliby institucionální. Všechny kolem sebe mají něco, co je odvádí od jednoznačného slibu (nesvoboda, lehkost nedorozumění apod). V opravdovém slibu by všichni účastníci měli přesně vědět, co slibují, a co se stane, když ho nesplní. Jen tak může slib plně zrcadlit důvěru slibujících a ochotu ho dodržet.

Ishika Samuels, 5. ročník