V této básni jsem se snažila naznačit, že bouře může být vskutku krásná, ale zároveň krutá vládkyně nad počasím. Dokáže čarovat, ale i pošetile ničit. Proto by se počasí mělo včas mírnit, protože všeho moc přecejen může uškodit.
Bouřin příběh
Ebenové vlasy ve větru vlající,
kůže světlá sluneční paprsky neznající,
šedé oči smršť vyhlížející.
Rty semknuté,
zuby nevidět,
slzy hořčí než pelyněk.
Přesto všechno však kouzelná jako jarní květ.
Ten květ zalitý kapkami,
původem z nebes, z očí temné královny,
hrající si ve větru, skákajíc jí do řeči.
Lépe řečeno do řevu, do řevu té nazlobené ženy.
Odlesky jako diamant se třpytící,
však zvědavým okem Oskara pečlivě střežící.
Tím, který zemi paprsky políbil,
tím, který Bouři krutě sesadil.
Bouře už nepláče, rychle utíká,
bojící se obávaného světla.
Žíznivá po moci, korunce své,
s obavou, že si její slzy už nezatančí na obloze.
Oskar si vesele s paprsky svými hrající,
hmyz, ptactvo, zvěř probouzející,
úsměvy každému rozdávající,
ódu na tento čas prozpěvující.
Modrá.
Zelená.
Červená.
Žlutá.
Vskutku nás navštěvuje i sličná paní Duha?
Gwendolyn Bingley, 1. ročník
3. místo