Plamínky poletujících svící ve Velké síni se znenadání slabounce zatřepotají. Starší žáci už ze zkušenosti musí vědět, že se opět bude něco dít, proto je měnící se osvětlení v místnosti nijak zvlášť nepřekvapí. Plamínky svící se znovu zatřepotají a pak všechny najednou zhasnou, jako by je někdo sfoukl. Síní to zašumí. Těžko říct, jestli znuděním, nebo očekáváním.

Studenti, kteří sedí blízko zavřených dveří síně, mohou zaslechnout pomalu se přibližující líbivou melodii. Melodii divokého Západu z časů westernů. Dveře síně se při jednom výraznějším tónu s ohlušující ránou rozlétnou dokořán. Plamínky svící se opět samy od sebe zažehnou.

Do místnosti pomalu vejde pět postav. Všechny jsou oblečeny stejně, a přesto se každá něčím liší. Na sobě mají dlouhé, tmavě modré, až skoro černé hábity, jen o slabší odstín světlejší košile se zvednutými límečky, skoro jakoby měly působit nebezpečným dojmem, ale krapet tu nebezpečnost kazí pečlivě uvázané bronzové kravaty. Na hlavě mají posazeny černé stetsony.

Vcházejí do síně pomalu, se sklopenými hlavami, takže není možné díky stetsonům rozeznat tváře. Jakmile dorazí doprostřed místnosti, vytvoří pozoruhodnou formaci ve tvaru písmene H – jedna postava je uprostřed, dvě vepředu, dvě vzadu. Zastaví se a zvednou hlavy. Až teď je poznat, kdo je kdo. Westernová hudba stále zní, ale není známo, odkud vychází.

Vepředu vlevo stojí Elizabeth McCainová, vpravo pak Alex Petrov. Za nimi uprostřed je Jane McGuire. Zadní část písmene tvoří vlevo Rodriguez Crillons a vpravo Yrsa Thorkelsdóttir. Všem se na hrudích zablyští odznak. U dvojice vepředu a vzadu je to odznak prefektů, uprostřed zase odznak primuse.

Rychlým pohybem si rozevřou hábity. Hůlky mají zavěšeny proklatě nízko u pasu. Všichni je pevně uchopí, ladným pohybem namíří na strop síně a cosi zamumlají. Hudba dostává postupně ty správné grády. Ve stejném okamžiku ze všech pěti hůlek vytrysknou bronzové a modravé jiskřičky, které ve vzduchu vytvoří nápis Havraspár a pak se postupně snášejí na osazenstvo síně.

Síň na chvíli ztichne, vychutnávajíc si záři z padajících jiskřiček. Ovšem ticho prolomí přilétající postava na koštěti. Je oblečena stejným stylem jako zbylí havraspárští. S divokým válečným pokřikem přeletí těsně nad hlavami nováčků, párkrát obkrouží síň, přeletí kolejní stůl, předvede několik fint nad stolem profesorským a pak ukázkovým stylem přistane kousek od prefektů. Sesedne z koštěte, postaví jej vedle sebe a hrdě vypne hruď, na níž se jí blýská kapitánský odznak. Tou postavou je Sneaky Rossi.

Pozornost všech opět upoutají dveře síně, jelikož jimi právě prochází trojice dívek. Jedná se o Jessicu Alii Lektro, Lucii Lex Liu a Sheilu Anderson. Všechny jsou oděny ve splývavých šatech, které se při pohybu rozvlní různými odstíny modré. Ruce mají oblečeny do modrých rukaviček s délkou po lokty a na hlavě nádherné čelenky. Postupují vpřed volným, skoro až obřadným krokem. Každá z dívek drží jeden z artefaktů koleje – Jessica obraz krásné, ale přísně vypadající ženy; Lucia starobyle vyhlížející knihu v kožené vazbě a Sheila podnos s replikou slavného diadému Roweny z Havraspáru. Děvčata dojdou ke zbytku svých spolužáků a zůstanou stát kousek od nich.

Na tvářích havraspárských se najednou usadí mírný úšklebek, když se podívají směrem ke dveřím. V tu chvíli se dovnitř vřítí velký pes hyenovitý. Doběhne ke skupince havraspárských a smykem zastaví. Laškovně na studenty v síni vyplázne jazyk a pak se přemění v člověka. Před osazenstvem síně nyní stojí žena s vlčími oušky, havraspárská kolejní ředitelka Ayana Black. Dveřmi ji následuje zbytek havraspárských studentů. Všichni oblečeni v kolejním stejnokroji, někteří se tváří otráveně, jiní docela nešťastně a na těch ostatních je vidět, že si to vyloženě užívají. Studenti se na znamení slečny Black nadechnou a začnou recitovat:

„Nováčci k nám vítejte, 
vůbec se nelekejte, 
i když s vámi bude kříž, 
Havraspár je vaše skrýš.

My jsme všichni kamarádi, 
i vás budem míti rádi, 
stačí, když vy pochopíte, 
co můžete, co nesmíte.

Choďte vždy včas na hodiny, 
nebuďte však na nich líní, 
pilně pište úkoly,
jak se patří do školy.

Přihlaste se do soutěží, 
úspěch váš body vytěží, 
nebojte se starších ptát, 
získáte tak cenných rad.

Záhad skrývá tenhle hrad, 
každý po nich pátrá rád, 
po desáté hodině, 
zachumlaní v peřině 
vy budete jako myšky, 
to bez slova, bez lampičky.

Vy jste chytří studentíci 
a ne žádní uličníci, 
pokud chcete hodní být, 
své koleji neškodit, 
nechoďte vy  do sklepení, 
v TM opravdu nic není, 
k tomu stihne krutý trest
všechny, co tam budou lézt.

Dokažte nám, že jste naši,
ať průbojní nebo plaší, 
že se klobouk nemýlil, 
instinktem se přičinil 
o další bystré Havrany 
pod vedením Ayany!“

Po vyřknutí poslední sloky básně pár starších studentů slavnostně Ayanu vyzdvihne. Ta sice mírně v nepřirozené poloze zakolísá, ale rovnováhu udrží. Vytáhne hůlku, cosi zamumlá a švihne hůlkou ke dveřím. Ozve se jakýsi výkřik, velice připomínající výkřik ptačí… a do síně vlétne mohutný kouzelný orel vyvedený v barvách koleje.

Prolétne se po obvodu celé místnosti a pak si to namíří na skupinku nováčků. Letí čím dál tím větší rychlostí… otevírá zobák… a vřítí se přímo do nováčkovského davu. Budoucí studenty prvního ročníku zahalí modravý opar, který je donutí párkrát si kýchnout. Velká síň opět potemní a z řad havraspárských si někdo hlasitě oddychne úlevou: „Tak… a je po všem… teď si konečně můžu dát kakao…“