Píše se konec 21. století, mnoho magických tvorů i rostlin jsou ošetřeny právními normami, zákony nebo legislativou. Existuje zde ale nejméně jeden tvor, jehož existence je přinejmenším na pováženou. Nemluvíme zde o nikom jiném než o domácích skřítcích. Ptám se tedy, jaká je úloha těchto prazvláštních stvoření v dnešní době? Mluvíme zde o tvorech, které kouzelníci dlouhá staletí vykořisťují? Mohli bychom je nazvat novodobými otroky? Měli bychom uvažovat o jejich osvobození z časté tyranie jejich pánů? Přece jen zde mluvíme o živých stvořeních. Stvoření, která mají svůj vlastní druh magie. Stvoření, která stejně tak jako my, mají své vlastní pocity, sympatie, bolístky a mnohé další. Skutečně můžeme říct, že je otázka domácích elfů uspokojivě vyřešena, nebo se jen schováváme za platnou legislativu a mocné hůlky? Jakým právem se zde stavíme do role soudce i poroty? A má vůbec cenu, se tímto problémem zabývat?
Já tvrdím, že ano! Ostatně každý kouzelník popř. čarodějka s byť jen sebemenší schopností empatie by se nad touto problematikou měl zamyslet. Tato drobná stvoření jsou známá především svou poslušností. Můžeme je označit za jakési služky, majordomy, označení závisí čistě na vás. Pravdou však zůstává, že domácí skřítkové musí poslouchat. Sám o sobě už vypovídá fakt, že při neposlušnosti se musí sami potrestat. V drtivé většině je nalezneme v bohatých rodinách s dlouhým rodokmenem. V ne tak daleké minulosti byli tito nevinní tvorové bráni jako sluhové bez jakýchkoliv známek emocí. I méně vnímavý jedinec si ale uvědomí, že toto tvrzení asi nebude tak úplně pravdivé. Existuje tedy nějaký univerzální úhel pohledu pro tuto problematiku? Domnívám se, že i sebezkušenější diplomat by hledal marně.
Skřítci jako takoví jsou, omlouvám se za to označení, plnohodnotným živým tvorem. To znamená, že i oni mají své pocity, naděje, sny, trápení, o čemž už jsem se zmínil dříve. Zacházení s nimi jakožto s živými bytostmi je tedy velice, minimálně dle mého názoru, zvláštní. Jen si to vezměte, skřítci poslušně splní každý váš rozkaz. Na oplátku nechtějí nic, vlastně nemohou ani něco chtít. Tato možnost je jim odepřena. A to jsme se dotkli jen špičky ledovce. Někdy dokonce i fyzicky trpí, jelikož je jejich pán nutí dělat těžkou fyzickou práci, či neuposlechnou a musí se sami potrestat. Taky začínáte mít pocit, že je něco špatně?
Jak ale tento nejen právnický oříšek rozlousknout? To je otázka do pranice. Pravděpodobně každý aktivista z hnutí za práva skřítku či milovník kouzelných tvorů by vtrhl na Ministerstvo kouzel s obřím transparentem nad hlavou a hlásal by revoluci. Žádáme okamžité osvobození všech domácích skřítků! Skutečně je ale takovéto řešení správné? Přeci jen jsou domácí skřítci po celý svůj život odkázání na svého pána. Bez něj nemá jejich život smysl. Pokud se podařilo těm pár osvobozeným skřítkům najít svůj smysl života i bez nadvlády svého pána, jenom dobře pro ně. Většina skřítků ale netuší, jak by mohli se svým životem naložit poté, co je jim udělena svoboda. Revoluce v podobě hromadného osvobození tedy asi skutečně nebude to pravé ořechové.
Zkusme se na tento problém zadívat i očima druhé strany. Přeci jen pořád mluvíme o domácích skřítcích a skoro nikdo se nezkouší zadívat na věc z jejich úhlu pohledu. Aktivisté v nich vidí nebohá stvoření, která jsou týrána. Opomíjejí ale fakt, že skřítci si i přes řadu překážek vytvářejí ke svým pánům pouto. Svým rodinám slouží rádi, i když situace není vždy ideální. Nikdo nad nimi nestojí s hůlkami připravenými k potrestání. Sám se ale nemohu zbavit pocitu prazvláštní hořkosti. Dle zákona je skřítek více méně hračkou, která musí poslouchat svého pána, nesmí sama uvažovat, sama něco konat, provozovat magii. Máme vůbec právo tolik se povyšovat a podmaňovat si ostatní magická stvoření? Kdo nás prohlásil za střed vesmíru? Odpověď je velice jednoduchá, byli jsme to my sami.
Právě naše arogance je alfou i omegou celého problému. A nejen tohoto problému. Myslíme si o sobě, že jsme středobodem vesmíru. Všemocní kouzelníci s hůlkami. Vše co nalezneme, nám právem patří. Vše, co vymyslíme, je nebo by mělo být správně. Bohužel až čas nám je schopen ukázat, jestli to tak skutečně je či nikoliv. Proto se domnívám, že problémem zde nebude špatná legislativa, ani vztah mezi kouzelníkem a skřítkem, problém je v nás samotných. Jsme zaslepení pýchou a přestáváme vnímat naše okolí. Ztrácíme soucit, který z nás činí lidské bytosti. Zapomínáme, že i my jsme součástí obrovského vesmíru. V žádném případě nejsme jeho pány ani středobody, stejně jako skřítci i další kouzelné bytosti či rostliny, i my jsme částí velkého celku a nemáme tak žádné právo dělat ze sebe něco víc.
Na problematiku skřítků v dnešní době lze pohlížet z mnoha úhlů. Žádné řešení nelze označit jako správné či definitivní. Stejně tak nelze přesně definovat roli domácích skřítků, ať už v době dnešní, budoucí či minulé. Domnívám se tedy, že nynější situace domácích skřítků není tak úplně špatná. Problém nalezneme tam, kde bychom ho hledali nejméně. V nás samých. To nejdůležitější je zastavit se, zamyslet se, pouvažovat nejprve nad námi samotnými a teprve poté jednat. Stačí tak málo. Vždyť každá bytost chce žít v harmonii s těmi ostatními. Výjimkou nejsou ani domácí skřítci. Otázkou však zůstává, zda jim to umožníme.
Zacharias Madley, 2. ročník
1. místo