Osobně mi přijde nespravedlivé, že jste se rozhodl onen okamžik zúžit pouze na jeden, protože já jich mám neskutečně mnoho a tím, že budu mluvit konkrétně o jednom, jak kdyby ty ostatní ztrácely na důležitosti. Pro mě jsou Bradavice místem toho „štěstí“ a nejsem jedna z těch, které se mermomocí těší, až je budou moci opustit: našla jsem zde svoje přátele, svůj tým, přítele, lidi, na které se mohu spolehnout a mnoho dalšího. Kdo by to tady chtěl nechat za sebou?

(i když chápu, že když nám někdo dá neplánovaně test, celá třída má chuť mlátit hlavou o stůl.)

Rozhodla jsem se, že nebudu konkrétní a svůj největší pocit štěstí nebudu vztahovat na ty osobnější okamžiky, jsou sice krásné, ale natolik soukromé, že bych se lehce mohla dotknout někoho jiného a nejsem si jistá svým právem na poodhalování intimností mých milovaných. A tak jsem byla nucena pátrat mezi jednotlivými šuplíky mé paměti, pendlovat mezi potřebou vám vylíčit, jak mě kdy kdo podržel a jak se já snažila být oporou… než jsem došla k zajímavému závěru.

Náborák pro běžce poté, co mi přišla kapitánská páska a následně i post zástupce šéfredaktora, byl pravděpodobně tím nejhezčím, co se mohlo stát.

Na konci léta jsem seděla u nás na balkóně, nastavovala hlavu odcházejícímu sluníčku a snažila se nemyslet na to, že ona svoboda ve formě prázdnin každou chvíli zmizí a ono teplé počasí nahradí mraky, nikdy nekončící déšť a zima. V Londýně se mi neskutečně líbilo, na druhou stranu jsem se už těšila do Bradavic. Měla jsem dojem, že mýho mozku se začíná stávat jakási kaše, neschopná pozřít jakoukoli užitečnou informaci a nějakým způsobem ji zpracovat. Moje pokusy nabrat barvu nebyly zas tak marné, a přestože jsem do konce září vybledla jak sejra, moje čekání na trochu bronzu narušilo tiché zahoukání. Aby bylo jasno, nebyla to obyčejná sova od babiček, která by mi přála všechno nejlepší do nového roku, ne-e. Po chvíli chvění se na místě, co jsem udělala u Merlináše špatně, jsem natáhla packu a ulovila pro sebe oficiálně vypadající obálku… která se k mému potěšení nezměnila na bubáka s vaším hlasem. Po chvíli bojování s otvíráním na mě vypadla… kapitánská páska. A tam to v podstatě celé začalo.

Při příjezdu do Bradavic jsem pociťovala jakési šimrání v oblasti žaludku, které značilo, že z mojí nové funkce chytám záchvaty paniky a zoufalství. Naše bývalá a všemi milovaná kapitánka Taylor, byla z naprosto jiného těsta. Přestože se k nám chovala s respektem, byla přísná a dokázala si zjednat pořádek. Byla starší než většina z nás, byla zkušenější, nehledě na to, že v minulosti několikrát vybojovala pozici osoby, která získala pro kolej nejvyšší počet bodů, byla tolerantní, přísná a respektu hodná. Já jsem si sebe samotnou v této pozici představovala, jak my všechna děcka lítaj ve vzduchu, zatímco já dole zoufale poulím očima a chrastím krabičkou s Bertíkovejma fazolkama. „Pojďte dolů, Havránci, mám pro vás bonbónky! Ale no tak, nepadej z toho koštěte! To se přece nedělá!“ Představovala jsem si, jak na mě všichni budou čučet, já budu koktat a nikdo mě nebude poslouchat… a vlastně rozbiju celej Havraspárskej famfrpál. Pokud možno někdo vážně spadne z koštěte potom, co ho srazí potlouk, kterej jako odrážečka nestihnu odrazit, přičemž já zapomenu na polštářové kouzlo a mimo toho, že rozbiju famfrpál, ještě někoho nedopatřením zabiju. Skrz hlavu se mi hnaly tyhle proudy černejch myšlenek, ale na místo pohlcení jsem položila hlavu Alexovi na rameno a zaspala to.

Při zařazování jsem sledovala jednotlivé studenty trousící se ke stolům, ulovila jsem jednoho Havránka, co se omylem nachomýtl u Zmijozelských… a stále více a více mě nahlodávala ona šílená nervozita. Každý den jsem koukala do kalendáře, kdy ten šílený den, kdy převezmu po Taylor roli tyrana přijde… a pak prostě přišel. První hodina obrana, potom magické symboly, dějiny… a přestože v pondělí jsem obvykle poněkud unavená, najednou hodiny zahlásily, že za pár minut začíná nábor pro běžce… a já stála na hřišti v dresu, s páskou na hrudi a třásla se.

Neměla jsem nejmenší pochyby o svém starém týmu. Doslova a do písmene jsem milovala naprosto všechny a věděla jsem na koho se mohu spolehnout. Zde se měly objevit nové tváře, které mě mohly nazvat z čehokoli, hodit mě na zem, ukrást mi klíč od kůlny a následně košťata, na kterých vyletí prudce do vzduchu a potom hapnou na zem. V mých představách ona jedenáctiletá děcka vypadala jak největší obludy, které mi budou dělat ze života peklo.

„Och, ahoj, já jsem Effy. A asi tady tomu kapitánuju. Tohle je Eilen, moje zástupkyně. Je to střelec. A támhle je Alex… to je odrážeč. Já jsem taky Alex… ehm, odrážeč.“ Mluvila jsem, jak kdyby mě zrovna vypustili po lobotomii z Munga… a přišlo překvapení. Oni se na mě dívali s porozuměním. Se zájmem. Bylo vidět, že o famfrpál a o nás a o program chtějí zajímat. A chtějí být naší součástí.

Hráli jsme praprostou vybíjenou a nasmáli jsme se. Zatímco se kluci váleli na zemi, protože si vběhli do náruče, další se schovávali, seznámili jsme se navzájem… a mně došlo, že moje kolej je skutečně můj domov. Že si zde nekřivdíme, že se respektujeme a máme se rádi. Havraspár a můj tým jsou mojí rodinou. Jsou to lidé, za kterými se nebojím nikdy přijít, a u kterých doufám, že se nebojí přijít za mnou… plus si je můžu fotit, když jsou celí od sněhu, když po sobě házíme míčky s barvou, když přemluvím jednotlivé členy týmu, aby si oblíkli zlatá trička a hráli si na zlatonky… no, zkrátka je to báječný.

Všechny nováčky jsem nakonec požádala o jejich vizi do budoucna, co se postu týče… a všichni odpověděli. Bez nijakého kecání. Bez odmluvy. Akorát se na mě usmáli. A pak se ke mně Alex sklonil a řek-: „Budeš ta nejlepší kapitánka vůbec.“ A tohle jsem slyšela hodně krát. A přesně ty okamžiky, kdy si lidé cení mého úsilí, ať už ve famfrpálu, Bradavičníku nebo úkolech vůbec, si nejvíce cením. Jsou pro mě krásné. Stejně jako ty, kdy mohu pochválit s čistým svědomím někoho jiného.

Děkuji, že tu pro mě jste, a že mi dovolíte tu být pro vás.

Freya O. Cavea, 4. ročník